Při jízdě autem se můžeme setkat s poměrně velkým množstvím nejrůznějších nebezpečných situací. Na podzim, kdy často poměrně intenzivně prší, může být jednou z nich i takzvaný aquaplaning. Víte, jak se při něm zachovat? Co případně dělat či nedělat? Pokud ne, následující informace by pro vás mohly být zajímavé a užitečné.
Rychlý přehled
| Co to je | stav, kdy pneumatika nestačí odvádět vodu a vůz začne plavat |
|---|---|
| Kdy hrozí | za deště a na stojící vodě, typicky v podzimních měsících |
| Která kola postihne | nejčastěji přední, někdy dokonce jen jedno |
| Hlavní příčiny | stojící voda v kombinaci s rychlou jízdou a ojetými pneumatikami |
| Doporučená hloubka dezénu | tři milimetry |
| Co dělat | zachovat klid, nehýbat volantem, vyšlápnout spojku a počkat |
Co je to aquaplaning?
Tímto slovem je označován stav, kdy pneumatika automobilu přestane zvládat odvádění vody a důsledkem toho začne být automobil nestabilní, neboli lidově řečeno začne na silnici „plavat“. Voda, kterou pneumatika nestačí odvádět pryč, se totiž dostane pod pneumatiku a lehce ji nadzvedne z povrchu vozovky. Jak vidíte, aquaplaning je poměrně nepříjemný a navíc, pokud nezareagujete vhodně, může být i nebezpečný. Aquaplaning vás může často potkat právě v podzimních měsících, kdy na silnici zůstává stát voda. Při jízdě aquaplaning nejčastěji postihne přední kola vozidla, někdy dokonce pouze jedno kolo.
Jak aquaplaning vzniká
Pneumatika na mokré vozovce nedělá nic jiného, než že drážkami dezénu odvádí vodu ze stopy pod sebou. Dokud stihne odvést všechnu vodu, která se před ní nahromadí, drží guma kontakt s asfaltem a řidič nic zvláštního nepozná. Jakmile množství vody překročí to, co drážky zvládnou, začne se před stykovou plochou tvořit vodní klín. Ten se postupně sune pod pneumatiku a nadzvedne ji nad povrch vozovky.
V ten okamžik auto nestojí na asfaltu, ale na vrstvě vody, a přenos sil mezi koly a vozovkou se přeruší. Kolo v takovém stavu nepřenese ani brzdnou sílu, ani sílu potřebnou k zatáčení. Podstatné je, že se to neděje skokem. Nejprve se zmenší plocha, kterou pneumatika reálně dosedá, přilnavost postupně klesá, a teprve pak přijde stav, kdy kolo ztratí kontakt úplně.
Kdy riziko roste nejvíc
Nejrizikovější nejsou trvale mokré úseky, ale místa, kde voda zůstává stát. Typicky jde o vyjeté koleje v pravém jízdním pruhu, o propadlé úseky před křižovatkami, o okraje vozovky u obrubníků a o místa, kde se sbíhá odtok z krajnice. Čím hlubší vrstva vody na vozovce leží, tím méně času má pneumatika na to, aby ji stačila odvést.
Roli hraje i rychlost, se kterou do vody vjedete. Čím rychleji kolo přes vodu projíždí, tím kratší dobu má na její odvedení, a tím dřív se vodní klín pod pneumatikou vytvoří. Konkrétní hranici ale nikdo nestanoví, protože záleží na hloubce vody, na stavu a rozměru pneumatik, na hmotnosti vozu i na povrchu vozovky. Právě proto se doporučuje za deště ubrat plošně, ne až ve chvíli, kdy je problém vidět.
Zrádné bývá první počasí po delším suchu. Na povrchu se drží prach a zbytky provozních kapalin, které s vodou vytvoří kluzký film, a k tomu se na podzim přidává mokré listí. Kombinace stojící vody s takovým povrchem sníží přilnavost dřív, než by řidič čekal.
Přiměřená rychlost a pneumatiky
Pro doplnění ještě dodejme, že stojící voda na vozovce většinou nebývá jedinou příčinou, proč řidiče aquaplaning postihne. Často jde o kombinaci s dalšími rizikovými faktory, především s rychlou jízdou a příliš ojetými pneumatikami. Optimální hloubka dezénu pneumatik by měla být tři milimetry a zároveň bychom za deště měli snížit rychlost naší jízdy přibližně o 15-20 km/hod.
Proč je hloubka dezénu tak důležitá
Drážky dezénu fungují jako kanálky, kterými voda odtéká mimo stykovou plochu. Jejich objem je přímo úměrný hloubce. Ojetá pneumatika tedy neodvede stejné množství vody jako nová, i když na suchu může držet velmi dobře. Právě tady bývá největší nepoměr mezi tím, jak si řidič svoje pneumatiky představuje, a tím, co reálně zvládnou.
Zákonná hranice, pod kterou se s osobním vozem jezdit nesmí, je nižší než hodnota, při které pneumatika ještě odvádí vodu opravdu spolehlivě. U osobních automobilů činí jeden a šest desetin milimetru. Je to mez, po jejímž překročení je pneumatika nezpůsobilá, nikoli hodnota, na kterou je rozumné dojezdit. Právě proto se v článcích o bezpečnosti uvádí vyšší doporučená hloubka než ta zákonná.
Hloubku si přitom změříte sami hloubkoměrem nebo měrkou, která bývá součástí levných sad do auta. Měřte na několika místech obvodu a v několika drážkách, protože pneumatika se často sjíždí nerovnoměrně. Rozdíl mezi vnitřním a vnějším ramenem obvykle prozradí špatnou geometrii nebo dlouhodobě nesprávný tlak.
Tlak, šířka a stáří pneumatiky
Podhuštěná pneumatika se ve středu stykové plochy prohne dovnitř a její obrys se změní tak, že voda z drážek odtéká hůř. Kromě toho se zhorší přesnost řízení a naroste zahřívání boků. Tlak proto patří ke kontrole, která má před delší cestou za deštivého počasí přednost před vším ostatním. Kontroluje se na studených pneumatikách a podle hodnot, které předepisuje výrobce vozu, ne podle hodnoty na boku pláště.
Šířka pneumatiky je druhá věc, kterou si řidiči často spojují s bezpečností opačně, než odpovídá skutečnosti. Širší plášť musí při stejné rychlosti odvést více vody než užší, protože před sebou tlačí širší sloupec. Na suchu širší pneumatika obvykle drží lépe, na hluboké vodě je ale ve výhodě spíš užší rozměr, který se vodou snáz prořízne. Pokud má vůz schválené dva rozměry, na zimní a deštivý provoz bývá rozumnější volbou ten užší.
Nezapomínejte ani na stáří. Guma tvrdne i tehdy, když auto stojí, a starý plášť s hlubokým dezénem může na mokru překvapit horším chováním než mladší pneumatika s menší hloubkou. Datum výroby najdete na boku pláště v podobě čtyřmístného kódu s týdnem a rokem.
Jak poznáte, že k aquaplaningu dochází
První signál je obvykle v rukou. Volant zlehčí, jako by přestal klást odpor, a auto přestane reagovat na drobné korekce. Zvuk jízdy se změní ze suchého hučení na šplouchání a chvíli může být překvapivě tichý. U vozu s manuální převodovkou může vyskočit otáčkoměr, protože hnaná kola se bez odporu roztočí.
Někdy zareaguje i palubní elektronika. Kontrolka stabilizačního systému problikne, protože řídicí jednotka vyhodnotí rozdílné otáčky kol. Vůz se přitom nemusí vůbec stočit, jen zůstane viset ve směru, kterým jel. Právě tento pocit, kdy se auto zdá být lehké a odtržené od vozovky, si řidiči popisují jako plavání.
Jak se v případě aquaplaningu zachovat?
Nejjednodušší radou, co v případě aquaplaningu dělat, je zachovat klid, nezazmatkovat a zbytečně nehýbat volantem. Mohlo by totiž dojít k tomu, že některá z kol by následkem pohybu volantu získala zpět kontakt s vozovkou, jiná ale ne, a to by mohlo způsobit smyk. Optimální je mít všechna čtyři kola rovně, vyšlápnout spojku a počkat, až aquaplaning sám od sebe skončí. Zvládnutí aquaplaningu se učí také ve speciálních kurzech bezpečné jízdy či školách smyku.
Co za volantem naopak nedělat
Chybou číslo jedna je prudké brzdění. Zablokované nebo naopak elektronikou stále uvolňované kolo na vodě stejně nic nepřenese a jediné, co se stane, je ztráta zbytku stability ve chvíli, kdy pneumatika kontakt zase získá. Stejně škodlivé je přidání plynu, které jen roztočí hnaná kola a prodlouží dobu, po kterou vůz plave.
Druhou typickou chybou je snaha zatočit. Volant otočený do strany v době, kdy kola nemají kontakt, je uložená energie, která se vybije v okamžiku návratu přilnavosti. Auto pak vystřelí do strany, kam řidič mezitím natočil kola, a z nepříjemné situace se stane nehoda. Držte kola rovně a s korekcemi počkejte, dokud pod nimi neucítíte vozovku.
Do třetice je chybou tempomat. Systém udržuje nastavenou rychlost a při ztrátě přilnavosti může přidat plyn právě v okamžiku, kdy je to nejméně vhodné. Za deště a na stojící vodě proto tempomat, a adaptivní verzi nevyjímaje, vypněte.
Čím se liší chování vozu s předním a zadním náhonem
U vozu s předním náhonem jsou přední kola zároveň hnaná i řízená, takže při ztrátě kontaktu přijdete o obojí najednou. Auto pokračuje setrvačností rovně, bez ohledu na to, kam je natočený volant, a přidání plynu situaci ještě zhorší. Zvyk sundat nohu z plynu a nechat vůz dojet do vody menší hloubky tady funguje nejlépe.
U zadního náhonu jsou scénáře dva. Pokud přijdou o kontakt přední kola, chová se vůz podobně jako s předním náhonem a pluje rovně. Pokud ale ztratí přilnavost hnaná zadní kola ve chvíli, kdy motor točí, může se záď rozjet do strany. Korekce pak vyžaduje jemnost, se kterou se počítá spíš u řidiče vycvičeného na polygonu než u běžné jízdy v dešti.
Pohon všech kol nabízí na mokru lepší rozjezd, ale proti aquaplaningu nechrání. Jakmile jsou kola na vodě, je jedno, kolik jich je poháněných. Spíš naopak, protože jistota, kterou pohon všech kol dává při akceleraci, svádí k vyšší rychlosti, než jaká odpovídá stavu vozovky.
Co zvládnou asistenční systémy a co ne
Protiblokovací systém i stabilizační systém pracují se silami, které pneumatika přenáší na vozovku. Když pneumatika na vozovce nestojí, není s čím pracovat. Elektronika tedy dokáže výrazně pomoci ve chvíli, kdy se kontakt vrací, a zabránit rozkývání vozu, ale samotnému aquaplaningu předejít neumí.
Totéž platí pro moderní asistenty jízdy v pruhu a nouzového brzdění. Kamera navíc při silném dešti a stříkající vodě od okolních vozidel často ztrácí přehled a systém se sám odpojí. Spoléhat se na to, že vůz situaci vyřeší za řidiče, je proto za deště obzvlášť nebezpečné.
Jak aquaplaningu předcházet
Nejlevnější prevence je způsob jízdy. Za deště se vyplatí držet větší odstup, protože brzdné dráhy jsou delší a stříkající voda od vozu vpředu zhoršuje výhled. Pomáhá také jezdit ve stopě vozidla vpředu, které část vody z kolejí vytlačí, samozřejmě s dostatečnou mezerou.
Druhá věc je volba stopy. Vyjeté koleje v pravém pruhu drží vodu nejdéle, takže je rozumné se jim vyhnout a jet mimo ně. Stejně tak platí, že do velké kaluže na kraji vozovky se nemá vjíždět jedním bokem vozu, protože nesouměrné zpomalení jedné strany vůz stočí.
Třetí věc je stav auta. Kromě pneumatik sem patří stěrače, funkční ostřikovače, čisté sklo zevnitř i zvenku a průchodné odtokové kanálky. Řidič, který v dešti dobře vidí, má šanci hlubokou vodu zaregistrovat včas a ubrat dřív, než na ni najede.
Sedm návyků, které riziko aquaplaningu snižují
- Kontrolujte hloubku dezénu pravidelně, ne až při přezouvání, a měřte na více místech obvodu.
- Tlak v pneumatikách kontrolujte na studených kolech a podle hodnot předepsaných výrobcem vozu.
- Za deště ubírejte plošně, ne až ve chvíli, kdy uvidíte stojící vodu před sebou.
- Vyhýbejte se vyjetým kolejím v pravém pruhu, protože v nich zůstává voda nejdéle.
- Vypněte tempomat, jakmile začne pršet.
- Držte větší odstup od vozidla vpředu, hlavně kvůli výhledu a delší brzdné dráze.
- Starší pneumatiky posuzujte i podle data výroby, nejen podle zbývající hloubky dezénu.
Časté otázky
Postihne aquaplaning celé auto najednou?
Většinou ne. Nejčastěji přijdou o kontakt s vozovkou přední kola, protože do vody vjíždějí jako první, a někdy jde dokonce jen o jedno kolo. Nesouměrná ztráta přilnavosti je zrádná právě tím, že vůz začne táhnout do strany.
Proč se doporučuje vyšší hloubka dezénu, než jakou ukládá zákon?
Zákonná hranice určuje, kdy je pneumatika nezpůsobilá k provozu, ne kdy ještě dobře odvádí vodu. Objem drážek klesá s ubývající hloubkou, takže ojetý plášť odvede podstatně méně vody než nový, i když je stále v mezích předpisu.
Pomůže proti aquaplaningu pohon všech kol?
Nepomůže. Pohon všech kol zlepšuje rozjezd a trakci, ale ve chvíli, kdy kola stojí na vrstvě vody, nemá co přenášet. Riziko naopak bývá vyšší v tom, že vůz působí jistěji a řidič jede rychleji, než by odpovídalo stavu vozovky.
Mám při aquaplaningu brzdit?
Prudké brzdění je jedna z nejčastějších chyb. Kolo na vodě brzdnou sílu nepřenese a plný tlak na pedál se projeví až ve chvíli, kdy pneumatika kontakt zase získá, což vůz rozhodí. Lepší je sundat nohu z plynu, držet kola rovně a počkat.
Jak poznám aquaplaning dřív, než se auto stočí?
Nejspolehlivější je pocit v rukou, kdy volant náhle zlehčí a přestane klást odpor. Přidává se změna zvuku jízdy na šplouchání a u manuální převodovky může vyskočit otáčkoměr, protože hnaná kola se bez odporu roztočí.
Je širší pneumatika na mokru bezpečnější?
Na hluboké vodě obvykle ne. Širší plášť musí odvést větší množství vody než užší, který se vodou snáz prořízne. Na suchu bývá širší rozměr ve výhodě, takže volba je vždycky kompromisem podle toho, v jakých podmínkách autem převážně jezdíte.
Proč se za deště nemá používat tempomat?
Tempomat drží nastavenou rychlost a při ztrátě přilnavosti může přidat plyn právě v nejnevhodnější chvíli. Řidič navíc s nohou mimo pedál reaguje pomaleji, než když rychlost drží sám.
Dá se zvládání aquaplaningu natrénovat?
Ano, správnou reakci se dá naučit ve školách smyku a v kurzech bezpečné jízdy, kde se situace vyvolává řízeně na polygonu. Získaný návyk nechat volant rovně a nešlapat na brzdu je přesně to, co v reálném provozu rozhoduje.



